Kočky 20. století
| Bohužel pro psy se v posledních letech obrátilo veřejné mínění proti nim. Hrozivé historky o psech, kteří napadli děti svých majitelů, vyhlášky vyžadující držení psů na vodítku a uklízení po nich, se podílejí na tom, že se klidnější, čistotší a nezávislejší kočky stávají stále žádanější. Média jsou jedním z nejsilnějších faktorů ovlivňujících názory lidí. Například britští čtenáři novin byli v roce 1997 během mnoha týdnů zaměstnáni otázkou týkající se Humpreyho, kocoura dřívějšího předsedy vlády v jeho oficiálním sídle Downing street č. 10. Tvrdilo se, že Cherie Blairová, žena nastupujícího předsedy vlády Tonyho Blaira, byla proti Humphreymu zaujatá a vykázala ho z domu. Národ napjatě čekal, dokud se neukázalo, že Humprey dosáhl důchodového věku a že zestárlý a zesláblý kocour našel domov na předměstí, daleko od rušného středu Londýna. Mezitím se paní Blairová prostřednictvím své tiskové kanceláře snažila změnit názor veřejnosti, že chová nechuť ke kočkám. Národ přesvědčila a ten pak přestal litovat svého hlasu, který jejímu manželovi ve volbách věnoval. Další londýnská kočka vzbudila zájem veřejnosti začátkem 70. let. Byl to kocour Tiddle, který byl nalezen jako opuštěné, vyčerpané a hladové kotě na Paddingtonském nádraží. Kotě si vzala uklízečka z dámských záchodů a ubytovala je ve vlastním "pokojíku". Když byl jeho příběh zveřejněn v novinách, začal dostávat nabídky na nový domov a do jednoho z nich se dostal. Krátce na to však dal přednost lepším loveckým možnostem na nádraží. Tiddle dostával dopisy od fanoušků, žádosti o fotografie a každé Vánoce mu přišla záplava dárků. V roce 1986, kdy mu bylo 16 let a dosáhl váhy 11,8 kg, se psalo, že je stále čilý a plně se těší života. Kočky objevující se v televizi také přitahují veřejnost. Nejznámější britskou televizní kočkou byl Arthur, jehož hvězda zářila mnoho let (skoro do jeho 17 let, než zemřel). V roce 1976 dobýval tlapkou z konzervy kočičí krmení, aby ukázal, jak se na něj těší. A zajímavostí z jeho života je, že dlouhou dobu byla před veřejností utajované jeho skutečné pohlaví. Ve skutečnosti byl Arthur - kočičí slečna Samantha. Rozruch také vyvolala otázka, kdo je skutečným majitelem této kočičí hvězdy. Kauza byla brána zcela vážně a soud ji zvažoval s veškerou důkladností, jaké je britská justice schopná. Fanoušci píšící Arthurovi dopisy, kterých bylo nepočítaně, dostali osobní odpověď s otiskem tlapky, kterou zajišťovala továrna na výrobu krmení. Arthurův trik vypadal jednoduše, ale nepochybně trvalo mnoho hodin, než se objevil ve filmu. V roce 1992 navštívil štáb, který potřeboval asi 30 minut filmu dokládající různé typy chování koček, útulek, kde očekával snadnou a jednoduchou práci. Nakonec filmaři natočili 35 hodin filmu než získali záběry, které potřebovali. Horší věci jsou vždy lépe vidět a více se o nich mluví. I psi se ve zprávách objevují v roli zachránců a hravých jedinců, jen to zrovna není tolik vidět. Patřím do skupiny lidí, kteří mají psa i kočku. Média mě v rozhodnutí, zda si pořídit psa či kočku, nijak neovlivňují. Ani nezvyšují oblíbenost jednoho ze zvířat. Zvládám obojí, lásku dostávají oba v rovnoměrném množství, a čas, který věnuji pejskovi venku, si kočka vybere doma. A co vy? Jak vnímáte zprávy, reklamu věnující se psí nebo kočičí tématice? Ovlivňuje vás? |